schmetterlingenergy.com

Pavel Řežábek, hlavní ekonom ČEZ, a. s.

Situace

Velkoobchodní cena elektřiny ve střední Evropě v posledních letech vytrvale klesá. Hlavní příčiny jsou dvě: Pokles cen energetických komodit (zejména černého uhlí a povolenek CO2) a nárůst výroby z obnovitelných zdrojů (OZE). Další příčiny jako nižší spotřeba nebo nově zprovozněné uhelné a paroplynové elektrárny mají jen omezený vliv.

Zatímco cena černého uhlí je výsledkem globální tržní hry, emisní povolenka je evropský fenomén, vycházející z energeticko-klimatické politiky EU. Lze očekávat, že současný přebytek černého uhlí na světových trzích za několik let pomine, systém obchodování s povolenkami bude postupně reformován a velkoobchodní ceny elektřiny tak mohou opět – třeba i na několik let, ale jen dočasně – vzrůst.

Politickým rozhodnutím členských států EU se energetika strukturálně mění. Cíle v dekarbonizaci, ve výrobě z obnovitelných zdrojů a v úsporách energií vedou v EU k částečnému přechodu od velkých elektráren k mnoha menším jednotkám OZE a tento trend bude trvat desítky let. OZE (díky masivní dotační podpoře) postupně pokrývají větší a větší díl spotřeby. Elektřiny z klasických zdrojů je zapotřebí méně a méně, a proto klesá i její velkoobchodní cena. Tento pokles je mnohem nižší než náklady, které jsou spotřebitelé nuceni platit jako podporu OZE. Je však zapotřebí dodat, že to, co bylo před několika lety holé ekonomické šílenství, se postupně dostává do přijatelnějších cenových proporcí. Například německý tarif pro fotovoltaickou elektrárnu o velikosti 1 MW klesl ze 400 EUR/MWh v 2010 na 89 EUR/MWh v srpnu 2014.

Plyn v Evropě je na cenových minimech, a dokud Evropa nezačne sama těžit břidlicový plyn, levnější nebude. Jakkoli je po světě plynu dostatek, jeho dodávka do Evropy není nic laciného. Postavit zkapalňovací terminál stojí jako menší jaderná elektrárna! Nízká cena za americký břidličný plyn plus náklady na zkapalnění plus náklady na přepravu tankery (high-tech!) přes oceán dávají dohromady částku, která se blíží současné ceně plynu v Evropě. Zásadním aspektem zůstává dovozní závislost, jejíž význam roste každým dnem.

Významným tématem pro nejbližší roky je akumulace elektřiny. Podobný dopad by měla i schopnost přesunout spotřebu do hodin s nízkou cenou elektřiny. Nové technologie – ať už se jedná o nejrůznější typy baterií, o konverzi elektřiny do plynu (a zase nazpátek) nebo o chytré elektroměry – však mají zatím příliš vysoké náklady pro široké nasazení. Specifické případy úspěšných aplikací nicméně naznačují, že i tudy by jednou mohla vést cesta.

Kolik jste ochotni zaplatit za bezpečnost dodávky?

Doposud jsme měli obrovský komfort, neboť elektřina je k dispozici v každém okamžiku. Zvykli jsme si to považovat za samozřejmost a určitě si nebudeme chtít odvykat. I v budoucnu však bude zapotřebí za bezpečnost dodávky zaplatit. Je to jako s permanentkou v lyžařském středisku – na začátku zaplatím a pak už si jen užívám. Ale každá permanentka jednou vyprší. Bezpečnost pro dnešek jsme zaplatili, když se stavěly nyní provozované elektrárny. Zdroje budou dožívat a ty nové budeme muset opět zaplatit, jinak se nepostaví.

Bezpečnost dodávky se rychle stává veledůležitým tématem. Co to však znamená? Chápání tohoto termínu je spíše intuitivní a zahrnuje mnoho různých významů: Dostatek výrobních kapacit v každém okamžiku. Dostatek paliva. Dostatečná dodávka do sítě v každém okamžiku. Dostatečná odolnost sítí. A jak to bude v krizových časech? Na jakou míru rozvratu chceme být připraveni a kolik jsme ochotni za to zaplatit? Standardní spotřebu celé ekonomiky na den, týden, nebo rok? Anebo stačí udržet jen kritickou spotřebu, v nutné míře zásobovat obyvatelstvo, vodárny a nemocnice a omezit spotřebu průmyslu, protože koneckonců průmysl bez obchodní výměny se sousedy stejně z podstatné části zastaví výrobu? A jak chceme být připraveni na napadení energetické infrastruktury? Zahrnujeme přiměřeně vše od grafitové bomby počínaje a odhodlanými teroristy konče? Kolik jsme ochotni dát za tuto bezpečnost?

Rusko –ukrajinská krize tyto otázky připomíná s novou palčivostí. Absolutní bezpečnost by znamenala nekonečné finanční nároky. Najít vyvážený kompromis mezi mírou bezpečnosti a nutnými náklady je politický úkol v tom nejlepším slova smyslu.

Jak to vidí Evropa?

V hlavním strategickém nasměrování energetiky v Evropské unii začíná být vcelku jasno: Do roku 2030 má klesnout produkce CO2 o 40% oproti úrovni 1990, podíl OZE na celkové spotřebě všech energií má vyrůst na 27% (což pro elektřinu dává ohromující podíl 47%!) a úspory energií mají dosáhnout 30% oproti očekávanému vývoji z roku 2007. Cíle jsou navrženy a už v říjnu 2014 se k nim vyjádří jednotlivé členské státy. I když podpora není jednoznačná, většina souhlasí s návrhy Evropské komise. Významný bude i názor nově zvoleného Evropského parlamentu. První signály ukazují, že cíle navržené Komisí považují poslanci za příliš mírné. Lze tedy očekávat mnohá politická vyjednávání a politické obchody mezi členskými státy, Evropskou komisí a Evropským parlamentem. Jednotlivé návrhy se mohou mírně posunout tím či oním směrem; zásadní změna anebo dokonce vypuštění některého cíle má však jen malou šanci.

Podrobnější plán, jak jednotlivých cílů dosáhnout, je ale zatím jen mlhavý. Dostane každý stát svůj cíl, anebo půjde o celoevropské úsilí? Budou vytvořena evropská schémata podpory, nebo si každý stát vytvoří svoje vlastní? A budou cíle závazné, nebo jen indikativní?

Jasný výhled je tak jen u CO2. Dekarbonizace bude i nadále založena na evropském systému obchodování s emisními povolenkami (EU ETS), který má projít reformou. Systém se osvědčil jako velmi účinný nástroj ke snižování emisí CO2, dokud byl povolenek nedostatek. Kvůli krizi však spotřeba povolenek klesla, do systému však automaticky přicházely stále nové a nové povolenky podle původního pevného plánu. Nakonec se systém zhroutil a dnes nemotivuje nikoho k ničemu. Nová úprava má zajistit flexibilitu i na straně dodávky povolenek a tím celý systém opět uvede do funkčního stavu.

A co z toho plyne pro ČR?

Ať už budou cíle národní nebo evropské, otevře se prostor a požadavek na úspory všech energií – uhlí, plynu, nafty, benzínu, tepla i elektřiny. Přínosy dnešní Zelené úsporám budou jen mírným vánkem proti smršti nových úspor potřebných pro dosažení nového cíle. Velká část těch nejlevnějších a nejvýhodnějších úspor se přitom vyčerpá již v tomto kole, do roku 2020. Státní úřady tak čeká nesnadný úkol navrhnout komplexní systém, který dodá požadované úspory, bude dobře koordinovaný napříč všemi resorty a všechny úspory pořídí co nejlevněji ve všech možných sektorech. Splnit požadovaný objem úspor bude vyžadovat velké počáteční investice, které se budou vracet jen postupně.

Jakkoli má ČR dnes svůj cíl ve výrobě energií z OZE do roku 2020 už skoro splněný, laťka bude pro 2030 posazena podstatně výš. Máme tak naštěstí dost času na nastavení kvalitního systému, který vyloučí opakování hořké zkušenosti z nedávných let, a který zabezpečí požadovaný růst obnovitelných zdrojů s vynaložením minimálních nutných nákladů.

Klasická energetika bude ve složité situaci a oproti dnešku se zcela jistě zmenší. Část spotřeby zmizí díky úsporám, část dodávky převezmou obnovitelné zdroje. Současný vysoký export elektřiny z ČR bude postupně eliminován působením několika různých faktorů: ve střednědobém horizontu hnědé uhlí zdraží kvůli vyššímu poplatku za nerost a jeho pozici zhorší i postupně vyšší cena CO2. V dlouhodobém výhledu budou zásoby hnědého uhlí docházet a z trhu ho bude vytlačovat i růst produkce z německého OZE.

I když se v ČR rozjede masivní program úspor a vyrostou další zdroje obnovitelné energie, bude zapotřebí dodávat velkou část energie z tradičních zdrojů. Nejstarší uhelné elektrárny budou postupně uzavřeny, neboť investice do jejich údržby a dalšího provozování přestanou být rentabilní. Vyroste řada menších plynových kogeneračních jednotek, ty však zlepší celkovou bilanci elektřiny jen v omezené míře. Podobně limitovaný dopad bude mít též energetické využívání odpadu komunálního i zemědělského. Klíčovou roli sehraje elektrárna Dukovany. Jakmile skončí její dodávky, ČR se stane importní zemí. Pro soběstačnost ve výrobě elektřiny je proto zcela zásadní udržet tuto elektrárnu v provozu co nejdéle. Toto řešení je zároveň i nejlevnější v přepočtu na dodanou megawatthodinu, jakkoli potřebné náklady na prodloužení provozu Dukovan do roku 2035 nebo dokonce 2045 budou mnohamiliardové.

Dlouhodobě bude zapotřebí i nová jaderná elektrárna jakožto bezemisní zdroj, který spolu s dnes existujícími moderními elektrárnami na desetiletí zajistí dostatečnou dodávku elektřiny v ČR. Smysl jaderné elektrárny je v zajištění bezpečnosti dodávky, neboť diverzifikuje výrobní portfolio, což obecně snižuje riziko. Dokud se plyn musí transportovat na velké vzdálenosti (Rusko, nebo USA, Austrálie, Alžírsko a další + transport přes Německo), tak je bezpečnostní riziko pořád dost veliké. 

V současné přeregulované energetice se však žádný nový zdroj postavený na tržní bázi nezaplatí – a to platí pro elektrárnu jadernou, uhelnou, (paro)plynovou, vodní, fotovoltaickou, větrnou, bioplynovou i geotermální. Každá země, která chce stavět nové klasické zdroje, tak musí individuálně přesvědčit Brusel o potřebě speciálních podpor. To se zřejmě brzy podaří Velké Británii a slibně se situace vyvíjí i pro Belgii. Obě země elektřinu dováží a jejich nedostatek se během pár let ještě výrazně zvýší, protože kvůli ekologickým omezením uzavřou další elektrárny.

ČR má dnes příjemnou pozici energeticky zabezpečené země. Cíle EU do 2030 budou znamenat změnu mnoha zažitých energetických paradigmat. Změna myšlenkových přístupů k řešení energetických hlavolamů bude dozajista náročná. Naplnění cílů přinese vysoký stupeň bezpečnosti dodávky, nutné náklady však budou poměrně vysoké a jejich návratnost pomalá.  Evropský spotřebitel postupně ukáže, zda je ochoten tento způsob energetické transformace platit. V polovině prvního kola s tím však ve většině zemí nemá zásadní problém.