schmetterlingenergy.com

V Hospodářských novinách se v polovině července objevil článek s tímto názvem: „Babiš: Temelín musíme rozšířit“ s dovětkem: „Ministr financí změnil názor a podporuje nové jaderné elektrárny, ministr průmysl přizvukuje.“ Na tom by asi nebylo nic neobvyklého. Přihlásit se k dostavbě jaderných bloků je nyní strašně jednoduché a z pohledu dnes aktivních politiků bezrizikové. Možné následky a důsledky případných chybných rozhodnutí ponesou jiní.  Co už je trochu větší problém, je fakt, že za tímto prohlášením je cítit spíš než „nová energie“ stereotyp energetiky minulých desetiletí, povrchnost, chybějící reálné zhodnocení situace a rizik, ignorace vývoje a trendů v evropské energetice posledních let. Vše jen doplňuje už téměř deset let neaktualizovaná a za započatou „strukturální změnou“ německé energetiky neustále těžce pokulhávající česká energetická koncepce.

Přitom absolutní závislost budoucího vývoje české energetiky na vývoji v Německu a rozhodnutích německých politiků v této oblasti je v dnešní době již neoddiskutovatelná. Hlavně ale znovu celé dění doprovází nulová veřejná a odborná diskuze.  V textu dokonce zaznělo, že analýza, kterou mají do konce roku 2014 vypracovat ministerstvo financí a průmyslu, vlastně ani není potřeba, protože výsledek je jednoduchý. Ministr financí doslova řekl:  „My potřebujeme jádro. Plyn není alternativa, uhlí bychom si měli odložit pro další generace.“  Co k tomu říci? Trochu horká jehla a trochu „staré“ myšlení, žádná nová invence. Přitom počátek 21. století v energetice otevřel neuvěřitelné možnosti.

Budoucnost je plyn, nejen ten z Ruska

Decentralizace, zkrácení investičního cyklu, systematická finanční podpora obnovitelných zdrojů energie (OZE), která urychlila jejich technologický vývoj a podílí se tak na klesajících investičních nákladech těchto zdrojů. Růst významu plynu nejen jako energetického média ale i prostředku, který může v budoucnu substituovat přepravu a ukládání elektrické energie (v Německu prioritně podporovaný projekt Power2Gas).

Zdá se, že opak českého pohledu bude v Evropě realitou. Budoucnost představuje plyn, a to už zdaleka nejen ten ruský.  Různorodost zdrojů plynu dnes nabízí Evropě možnosti geografické diverzifikace, ale v podobě břidlicového plynu i vlastní těžbu. Staví a připravují se další terminály schopné přijímat LNG z různých částí světa. Břidlicový plyn změnil energetické poměry v USA, pro Evropu zůstává výzvou. Mezi decentralizovanými a obnovitelnými zdroji v Německu vyniká plyn jako produkt biometanových stanic. Roste i význam plynu v dopravě (CNG). Aktivita velkých německých automobilek v této oblasti napovídá, že CNG minimálně v nejbližší budoucnosti jednoznačně přebije elektromobilitu. V posledních letech se hitem pro menší spotřebu stávají plynové mikrokogenerace produkující teplo a současně vyrábějící pro elektřinu vlastní spotřebu popř. dodávající přebytky do sítě.

Trend rostoucího významu plynu pomalu zesiluje, napovídá tomu i pokračování investic do sítí přepravujících plyn napříč Evropou. Naopak potřebné rozšiřování páteřní elektrizační sítě se moc nedaří a výrazně zaostává za plány. Zdá se, že určité zklamání po velké investiční vlně do plynových elektráren na konci minulé dekády časem vyprchá a plyn v budoucnu nakonec přece jen potvrdí v Evropě svou rostoucí roli v energetice. Velké jaderné elektrárny, které jsou klasickým obrazem velké a centralizované energetiky, samozřejmě v dohledné době nezmizí. Jejich podíl bude ale v EU postupně klesat stejně jako role samotné „velké“ energetiky.

Odstavit předčasně Dukovany? Zbytečná oběť

O formování a budoucnosti evropské energetiky včetně té české rozhodne důležitý evropský summit o energetice, který bude řešit závazné limity pro emise CO₂, závaznost či nezávaznost podílů OZE na výrobě do roku 2030 pro jednotlivé státy či celou EU, případně také bude jednat o možné selektivní podpoře některých dalších zdrojů mimo OZE (např. kapacitní platby pro plynové elektrárny v Německu). Tato jednání se po odkladu z letošního března neodehrají dříve než v první polovině roku 2015. Zdržení způsobily evropské volby a teprve nyní se formující nová Evropská komise. Škoda, že si této změny nevšimli čeští ministři. Bude zajímavé sledovat, z čeho vyjde výše zmíněná analýza, která má být základem postoje vlády ČR k jaderné energetice. Bude zajímavé sledovat, jakým způsobem ministři navrhnou zajistit rentabilní provoz budoucích jaderných zdrojů a jak zaručí soulad s pravidly jednotného evropského trhu s elektřinou, když nemají a nebudou mít v rámci EU nic projednáno.

V té souvislosti považuji za nepochopitelné, že čeští úředníci a politici veřejně mluví o možnosti, že by v roce 2025 až 2027 mohly být odstaveny jaderné bloky v Dukovanech. Politik nebo státní úředník, který staví tento názor do popředí, jen těžko může současně plánovat stavbu nových jaderných bloků.  To bude totiž podstatně těžší úkol než obhájit prodloužení životnosti bezproblémové, jedné z nejbezpečnějších na světě a investicemi neustále a po všech stránkách vylepšované jaderné elektrárny. Připustit odstavení Dukovan dříve než mezi roky 2035 až 2037 by bylo pro naši energetiku ale i celou zemi nesmírná chyba a zbytečná oběť. Zbývá jen doufat, že neustálé zpochybňování čtyřicetileté životnosti současných bloků Dukovan není hrou, která má obhájit snahu o rychlou dostavbu nových jaderných bloků.

Předesílám, že v principu celé diskuze nejde o jadernou energetiku jako takovou, ale o objektivní, racionální a fundované zhodnocení situace, rizik, možností a preferencí. V energetice nelze střílet od pasu. Jaderná energetika je nesmírně investičně drahá technologie, jejíž zásadní slabinou je kromě jiného i časová náročnost realizace. V Česku je problém také její významné postavení ve výrobě, které při podpoře nových jaderných bloků do budoucna na dlouhé roky zašlape „jiné“ možnosti rozvoje.  To je nepříjemné zvláště v období „revolučních“ změn energetiky.

Mochovské memento na pozadí studie Exxonu

Jaderná energetika zůstává i nadále jednou z budoucích alternativ pro výrobu elektrické energie. Spíše ale v rozvíjejícím se světě, kde investice v energetice dohánějí rychle rostoucí spotřebu. Jinak tomu ale bude v Evropě, kde probíhá „strukturální“ změna energetiky, jejíž jednou z cest k dosažení environmentálních cílů je podpora úspor a snaha o pokles spotřeby. V tomto směru se jaderné energetice minimálně v našem regionu kladou systematicky překážky a to v souladu se zájmy německé energetické politiky, která jádro ideologicky odmítá. Dlouhodobá nominální stagnace výkonu by tak byla pro budoucnost jaderných elektráren v EU velkým vítězstvím. Potvrzuje to i poslední studie energetické společnosti Exxon. Ta předpovídá Evropě následující: Mezi roky 2010 a 2040 poklesne v Evropě spotřeba energií měřená v BTU asi o 9 %. Spotřeba uhlí v tomto období poklesne o téměř 60 %, ropy o téměř 20 %, plynu vzroste o 6 %, biomasy o 9 % a ostatní OZE (bez vody) o více než 200 %, jádro a voda se budou „pouze“ držet na svém.

Dostavba dvou bloků Jaderné elektrárny Mochovce na Slovensku budiž pro Česko v tomto určitým dalším varováním.  Z pohledu nekonečných a neustále se prodražujících elektráren se už dnes dá říci, že po finském Olkiluoto, francouzské Flamanville  už téměř představuje třetí evropskou blamáž v řadě. Rostoucí systémová rizika těchto projektů v návaznosti na rostoucí požadavky na bezpečnost jaderné energetiky v EU nelze přehlížet. Původní rozpočet na dostavbu třetího a čtvrtého bloku JE Mochovce se už poněkolikáté navýšil. Původně mělo jít o 2,8 miliardy eur. Ke konci loňského roku majoritní vlastník Slovenských elektráren ENEL navýšil potřebný rozpočet na 3,8 miliardy eur. Nyní se ale neoficiálně mluví již o částce 4,6 miliardy eur. Také datum uvedení nových zhruba 940 MW výkonu se posouvá. Z původních let 2012/2013 se pomalu, ale jistě stávají roky 2016/2017. Kromě jiného s prodražováním projektu a zároveň při nízkých cenách elektřiny rychle roste i možnost předlužení Slovenských elektráren. Otázkou zůstává, kdo zajistí ekonomiku této investice. Bude to slovenský spotřebitel nebo skrze státní rozpočet daňový poplatník? Při výše uvedených investičních nákladech je jasné, že vlastník by měl pro rentabilní provoz požadovat cenu elektřiny minimálně na úrovni 90 EUR/MWh. Tržní cena je pouhých 35 EUR/MWh a ani výhled není nijak optimistický.

Michal Šnobr